Genetická mineralogie » Vznik a vývoj krystalu » Rekrystalizace
Rekrystalizace |
||
|
Rekrystalizace je proces, při němž se krystaly a krystalické agregáty vytvořené za určitých termodynamických podmínek přizpůsobují novým, odlišným termodynamickým podmínkám. Při rekrystalizaci probíhá přemisťování stavebních částic v krystalech a krystalických agregátech, avšak při zachování původního nerostného druhu (např. rekrystalovaný křemen zůstává nadále křemenem). Rekrystalizace může mít různý rozsah. V některých případech se stavební částice přemisťují vždy jen v prostoru zaujímaném jedním zrnem; v jiných případech může docházet k přerozdělování stavebních částic mezi jednotlivými individui v agregátu (obvykle hovoříme o rekrystalizaci agregátu). Zpravidla však oba procesy probíhají současně a jejich vzájemné rozlišení je prakticky nemožné. Průběh a výsledek rekrystalizace může být rozdílný. Často dochází k rekrystalizaci relativně velkých, tlakem postižených individuí. Rekrystalizace takového individua může vést až ke vzniku agregátu složeného z drobných zrn téhož minerálu. Rekrystalizace tohoto typu se zpravidla označuje jako granulace. Příkladem může být granulace křemenných fenokrystů v slabě metamorfovaných kyselých vulkanitech, jejíž stupeň závisí na předchozí deformaci fenokrystů. Pokud byla deformace křemenných fenokrystů poměrně slabá, dochází ke granulaci pouze při jejich okraji nebo podél prasklin probíhajících fenokrysty; pokud křemenné fenokrysty byly deformovány silněji, bývá granulací postižen celý objem fenokrystu (dojde k přeměně fenokrystu na mozaiku drobných křemenných zrn, přičemž krystalové omezení původního fenokrystu zůstane zachováno). Z uvedeného příkladu je zřejmé, že rozsah granulace závisí na velikosti předchozí deformace individua, přesněji na velikosti nahromaděného deformačního napětí, které se odstraňuje vznikem drobných zrn z původního individua. V jiných případech rekrystalizací naopak vznikají velká individua z původně jemnozrnných agregátů. Rekrystalizační procesy, které vedou k redukci počtu individuí a ke zvětšení jejich rozměrů, se uplatňují při vzniku metamorfovaných hornin (např. při přeměně vápence na krystalický vápenec), při vzniku pegmatitů i při vzniku obrovských krystalů halitu na solných ložiskách. Hybnou silou rekrystalizace je v uvedených případech skutečnost, že přeměnou jemnozrnného agregátu na hrubozrnný agregát se snižuje volná povrchová energie soustavy.
V průběhu regionální metamorfózy hornin dochází k rekrystalizaci některých minerálů v souladu s Rieckeho principem: Krystal se pod vlivem orientovaného tlaku rozpouští na plochách, na něž tento tlak působí nejvíce, a současně dochází k připojování stavebních částic na plochy, které probíhají víceméně paralelně s orientovaným tlakem (na tyto plochy orientovaný tlak nepůsobí vůbec nebo na ně působí jen minimálně). Nejvýrazněji se rekrystalizace podle Rieckeho principu projevuje na izometrických krystalech, z nichž postupně vznikají individua sloupcovitého nebo tabulkovitého habitu (obr. 26). dalí »» |
Úvod do mineralogie © 2002 autoři