Rozpouštění krystalů

K rozpouštění krystalů dochází obvykle při jejich styku s čistým rozpouštědlem nebo nenasyceným roztokem (může jít o vodu, vodný roztok, taveninu nebo roztok v tavenině).

Rozpouštění je opakem růstu krystalu. V kapitole 2 bylo uvedeno, že k připojování částic k povrchu rostoucího krystalu dochází především v místech, kde je připojení částice provázeno uvolněním co největšího množství energie. Při rozpouštění krystalu nejsnáze dochází k odtržení částic, které tvoří nerovnosti na povrchu krystalových ploch; potom následuje odtrhávání částic umístěných na rozích a hranách krystalu a nejhůře dochází k odtrhávání částic uvnitř krystalových ploch. Proto rozpouštěním často vznikají krystaly s otupenými rohy a hranami - příkladem mohou být zaoblené krystaly diamantu.

Rozpouštění krystalových ploch neprobíhá po vrstvách, ale šíří se od jednotlivých bodů, jejichž poloha na plochách krystalu je zpravidla předurčena rozmístěním defektů v krystalové struktuře. Rozpouštění se od těchto bodů šíří jak po povrchu krystalu, tak i do hloubky. Na krystalových plochách rozpouštěním vznikají tzv. lepty (drobné "dolíčky"), jejichž geometrie závisí na struktuře rozpouštěného krystalu i na charakteru rozpouštědla.

další »»