|
Doposud jsme se většinou zabývali dokonalými krystaly, to jest krystaly
se zcela dokonalou strukturou i vnějším omezením. Reálné krystaly se od
tohoto ideálu vždy více či méně odlišují jak po stránce strukturní, tak
morfologické. Odchylky od dokonalému tvaru mohou být způsobeny defekty
ve struktuře reálných krystalů (vznikají během růstu krystalu), nebo mohou
vznikat druhotně (například rozpouštěním povrchu krystalu).
Krystaly zarostlé a narostlé
Drtivá většina krystalů se v přírodě vyskytuje jako krystaly zarostlé,
tedy zcela obklopené pevnou hmotou (například v horninách). Jsou-li
zarostlé krystaly omezeny pouze vlastními plochami, hovoříme o krystalech
automorfních (idiomorfních); jsou-li krystaly omezené vlastními
plochami částečně, mluvíme o krystalech hypautomorfních (hypidiomorfních).
Pokud je zarostlý krystal omezen nepravidelně nebo plochami okolních krystalů,
označujeme jej jako xenomorfní (allotriomorfní) – obr. 2.42.
Automorfní krystaly vznikají obvykle jako první (např. v taveninách, proto
nejsou v růstu omezovány okolím), xenomorfní jako poslední (vyplňují dutiny
mezi již vykrystalizovanými staršími minerály). Výjimkou jsou krystaly
volné, rostoucí v plastickém, poddajném prostředí (například dokonale
automorfně omezené krystaly sádrovce vznikají sběrnou krystalizací v jílových
horninách, krystaly ledu – sněhové vločky – rostou v atmosféře).
Krystaly alespoň částečně čnící do prostoru (dutiny, pukliny apod.)
nazýváme krystaly narostlé. Skupiny narostlých krystalů označujeme
jako drúzy. Čnějí-li narostlé krystaly do středu dutiny, hovoříme
o geodách. Je-li dutina zcela zaplněna, mluvíme o peckách
(obr. 2.43).
Shluky krystalů jednoho minerálu nazýváme krystalové agregáty (kap. 2.6.5).
Habitus a typus (typ) krystalu
Celkový geometrický dojem, kterým krystal působí, nazýváme habitus
(vzhled) krystalu. Rozlišujeme habitus stejnoměrný (izometrický),
jednorozměrný (sloupcovitý, jehličkovitý atd.) a dvojrozměrný (destičkovitý,
tabulkovitý, lupenitý atd.). U běžnějších minerálů se často vžila speciální
označení habitu krystalů, většinou založená na podobnosti krystalů s předměty.
Tak hovoříme např. o soudečkovitých či vřetenovitých krystalech korundu,
psaníčkovitých krystalech titanitu
a podobně. Typus (typ) určuje převládající, nejdůležitější tvar
na krystalu (obr. 2.44).
Nerovnoměrný a kostrovitý vývin krystalů
O nerovnoměrném vývinu krystalů již bylo pojednáno v kapitole 2.1.2.
Většina krystalů minerálů je více či méně nerovnoměrně vyvinuta, resp.
krystaly blížící se dokonalým se v přírodě prakticky nevyskytují. Silně
různoměrně vyvinuté krystaly jsou také označovány jako deformity.
Při nerovnoměrném růstu krystalů může dojít až k vymizení, zárůstu jedné
nebo více ploch (obr. 2.45).
Při překotném růstu krystalů nebo při nedostatku stavebního materiálu
tvoří některé látky kostrovité krystaly (krystalové dendrity).
Kostrovité krystaly rostou rychleji na hranách než na plochách, které
se tím stávají stupňovitými. Příkladem kostrovitých krystalů jsou např.
sněhové vločky či některé krystaly ryzích kovů (hlavně zlata,
stříbra, mědi)
– obr. 2.46.
Ke kostrovitému růstu dochází obvykle v důsledku nedostatku stavebních
částic v krystalizačním prostředí či při překotném růstu krystalu.
další »»
|