Povrch krystalových ploch

Na reálných krystalech se dokonale rovné a hladké plochy, jaké předpokládáme u dokonalých krystalů, prakticky nevyskytují. Nejčastější nedokonalosti ploch, tzv. akcesorie, jsou: rýhování, matnost, drsnost, drúzovitost, křivost, a výskyt vicinálních ploch. Tyto jevy na plochách jsou odrazem nedokonalosti struktury krystalu, zvláště jeho připovrchové vrstvy (obr. 2.66). Nedokonalosti ploch podléhají symetrii krystalů – např. je-li jedna plocha určitého krystalového tvaru matná, jsou obvykle matné i ostatní plochy tohoto tvaru (obr. 2.67).

Matnost, drsnost a drúzovitost ploch vznikají buď při růstu krystalu, nebo při jeho rozpouštění (leptání). Při růstu krystalu vzniká často parketování ploch jako důsledek paralelního či pseudoparalelního srůstání drobnějších krystalů (obr. 2.68). Plocha je tak “rozbita” do řady menších (pseudo)paralelních plošek. Při rozpouštění krystalů vznikají často drobné pravidelné jamky, které označujeme jako lepty. Jsou to vlastně negativní krystaly vznikající rozpouštěním v místech mikroskopického porušení krystalových ploch (obr. 2.69). Tvar leptů odpovídá symetrii leptané plochy, proto byly v minulosti široce využívány k určování symetrie krystalů. Pokud je krystalová plocha hojně pokryta lepty, stává se matnou až drsnou.

Vicinální plochy jsou plochy s vysokými Millerovými indexy, které poměrně často nahrazují “normální” krystalové plochy. Např. u antimonitu bývají často plochy tvaru {234} nahrazeny vicinálními plochami tvaru {10.16.21}, která je jí velmi blízká. Jindy bývá plocha rozčleněna na několik vicinálních ploch, které spolu mohou ležet v pásmu. Vicinální plochy jsou opět výsledkem nedokonalosti krystalu, např. spirálovitého růstu či dislokací struktury (kap. 3.4).

Křivost ploch je pro některé minerály typická – např. plochy krystalů diamantu bývají často vypuklé, plochy krystalů dolomitu bývají sedlovité (obr. 2.70). Hrany a rohy krystalů mohou být různou měrou zaobleny, obvykle v důsledku rozpouštění.

Rýhování ploch je velmi časté a může být důležitým identifikačním znakem některých minerálů (obr. 2.71). Vzniká třemi různými způsoby: Kombinační rýhování je nejčastější. Vzniká častým opakováním (oscilací) dvou tvarů. Například charakteristické rýhování pyritu na plochách krychle je výsledkem oscilace krychle {100} a penta-gondodekaedru {210} – obr. 2.71a,b. Horizontální rýhování vertikálního prizmatu krystalů křemene je způsobeno oscilací verikálního prizmatu a vysokých romboedrů (obr. 2.71h). Kromě toho, že je dobrým určovacím znakem mnoha minerálů, je kombinační rýhování důležité pro rozpoznání krystalových srostlic (dvojčat) bez zapuklých úhlů (vzniká zpeřené rýhování – viz obr. 2.65). Dvojčatné rýhování vzniká opakovaným srůstem tence tabulkovitých až lamelárních krystalů, často patrných až pod mikroskopem. Je charakteristické např. pro některé minerály ze skupiny živců (obr. 2.53). Translační rýhování je méně běžné. Vzniká ohnutím krystalů některých minerálů (např. u anti-monitu).

další »»