Zonálnost krystalů

Během růstu krystalů v přírodě dochází často ke změnám vlastností krystalizačního prostředí (mění se koncentrace jednotlivých složek, teplotně-tlakové podmínky, druh a množství nečistot apod.), může dokonce dojít až k přerušení a opětnému navázání růstu. V důsledku toho se mohou jednotlivé přírůstkové zóny krystalu více či méně lišit složením, přítomností a počtem uzavřenin a často i strukturou (např. druhem a počtem poruch mřížky). Tomuto jevu říkáme zonálnost (zonalita) – obr. 3.22. Zonálnost se někdy projevuje odlišnou barvou jednotlivých přírůstkových zón, například u křemene, kalcitu, některých turmalínů, fluoritu, sádrovce, barytu i jiných minerálů. Jindy nelze zonálnost pozorovat pouhým okem, projeví se až při použití polarizačního mikroskopu nebo jiné vhodné metody, např. elektronové mikroanalýzy (viz kapitola 6.1). Zonálnost přírodních krystalů je natolik běžná, že zcela homogenní krystaly je nutno považovat za vzácnou výjimku.

Sektorová zonálnost

Zvláštní typem zonálnosti krystalů je sektorová zonálnost. Krystal roste připojováním stavebních částic na plochách, hranách a rozích (viz kap. 2.1.1). Zároveň jsou krystaly tělesa anizotropní (mají různé vlastnostmi v různých směrech, kap. 5.1). Anizotropii jako obecné vlastnosti krystalů samozřejmě podléhá i jejich růst – stavební částice se připojují k různým plochám, hranám a rohům odlišně. Výsledkem je sektorový růst krystalu. Růstem ploch krystalu vznikají pyramidy růstu (obr. 4.23a), připojováním stavebních částic na hrany krystalu vznikají plochy růstu hran (obr. 4.23b), připojováním částic na rohy krystalu vznikají linie růstu rohů (obr. 4.23c) Jednotlivé sektory se mohou lišit např. druhem a množstvím izomorfních příměsí či uzavřenin, druhem a počtem dislokací apod. Sektorová stavba krystalů je jen výjimečně patrná přímo, např. na některých krystalech andalusitu (tzv. chiastolit, obr. 2.24a), pyroxenů (tzv. přesýpátkové struktury, obr. 2.24b) či živců.

další »»