2. Minerální druh

Aby bylo možno orientovat se ve velkém množství minerálů, je třeba definovat minerální druh (specii), který se nějak odlišuje od ostatních druhů. Minerální druh je vůči ostatním minerálním druhům vymezen:

a) specifickým složením nebo
b) specifickou strukturou nebo
c) specifickým složením i strukturou (současně).

Jinak řečeno, ta minerální individua, která se shodují co do složení a struktury, náleží jednomu minerálnímu druhu. Pojmy "minerál" a "minerální druh" se v běžných souvislostech obvykle nerozlišují a hovoří se prostě o "minerálu". Například křemen (trigonální SiO2) a rutil (tetragonální TiO2) jsou různé minerální druhy (minerály), protože se liší jak složením, tak strukturou. Minerály, které mají obdobnou strukturu, avšak odlišné složení, označujeme jako izotypní (např. rutil - kasiterit). Mají-li minerály totožné složení, ale různou strukturu, hovoříme o polymorfních modifikacích (např. rutil - brookit - anatas).

Názvy minerálů

Každý minerální druh má přidělen jednoslovný mezinárodně platný triviální název. Běžné minerály mívají navíc další názvy v národních jazycích (v češtině např. gypsum = sádrovec, quartz = křemen). V současnosti je patrná tendence k opouštění českých ekvivalentů mezinárodních názvů (spíše tedy např. hematit místo krevel, halit místo sůl kamenná, fluorit místo kazivec).

Názvy minerálů jsou odvozeny nejčastěji od (1) morfologických vlastností - např. staurolit z řeckého staurós = kříž, podle vzhledu dvojčat, (2) charakteristické barvy - např. albit z latinského albus = bílý, (3) fyzikálních vlastností - např. baryt z řeckého bárys = těžký, (4) chemického složení - např. stroncianit podle obsahu stroncia, (5) použití - např. grafit (tuha) z řeckého gráphein = psát, (6) naleziště, odkud byl minerál poprvé popsán - např. vesuvian podle Vesuvu, (7) osob, nejčastěji mineralogů, chemiků či jejich mecenášů - např. bornit podle I.A. Borna (1742-1791), osvícenského metalurga a mineraloga působícího v Čechách, (8) starých názvů přejatých z jiných jazyků, často nejistého významu - např. korund, turmalín, zirkon, (9) jiných okolností - např. sfalerit z řeckého sfalerós = zrádný, klamavý, protože je snadno zaměnitelný s jinými minerály.

Většina názvů minerálů je utvořena pomocí koncovky -it nebo -lit (z řeckého líthos = kámen). V češtině a v němčině jsou názvy minerálů maskulina, v románských jazycích feminina (koncovka -ite, -lite). V češtině píšeme názvy minerálů s malým počátečním písmenem. Názvy utvořené ze jmen osob či lokalit se píší v původní podobě (např. phillipsit, nikoliv filipsit). V ruštině se názvy minerálů přepisují důsledně foneticky.

Synonyma a odrůdy

Mineralogická terminologie je, bohužel, zanesena značným množstvím synonymních a odrůdových názvů. Synonyma vznikla nejčastěji historickým vývojem: minerál byl popsán nezávisle pod dvěma či více různými názvy, které se stále udržují v literatuře (např. kyanit = disten, antimonit = stibnit atd.).

Zejména u běžnějších minerálů se často odlišují odrůdy (variety), nejčastěji na základě vzhledu. Např. modrá odrůda korundu (trigonálního Al2O3) se nazývá "safír", červená "rubín", šedý zrnitý korund je "smirek". Odrůdy nemají statut samostatných minerálů, protože nesplňují definici minerálního druhu.

Velké množství synonym, odrůdových a zastaralých názvů znesnadňuje nejen studium mineralogie, ale i práci samotných mineralogů. Aby se tento stav dále nezhoršoval, byla v r. 1959 ustavena Komise pro nové minerály a názvy minerálů (Commission on New Minerals and Mineral Names, CNMMN) při Mezinárodní mineralogické asociaci (International Mineralogical Association, IMA). Úkolem komise je (1) kontrola zavádění nových názvů minerálů a (2) racionalizace stávajícího mineralogického názvosloví: vyřazování zastaralých a zbytečných názvů (synonyma, názvy přechodných členů izomorfních řad), redefinice či diskreditace chybně popsaných minerálů apod. Názvy minerálů přijaté CNMMN se obecně považují za celosvětově závazné.

Zákon 50 %

Koncept minerálního druhu je poněkud komplikován jevem izomorfie. Otázkou je, jak pojmenovávat členy izomorfních řad, zejména úplných. Ve starší mineralogické literatuře se často používaly speciální názvy i pro přechodné členy řad: například řada olivínu byla definována koncovými členy forsteritem Mg2SiO4 a fayalitem Fe2SiO4 a přechodnými členy chrysolitem, hyalosideritem, hortonolitem a ferrohortonolitem. To vedlo k neúměrnému nárůstu počtu názvů minerálů, zvláště uvědomíme-li si, že hranice mezi jednotlivými členy byly definovány jen konvenčně, dohodou. V novější literatuře se tento problém řeší zavedením pravidla 50 %: řada olivínu je definována jen koncovými členy forsteritem a fayalitem, přičemž hranice mezi nimi je konvenčně vedena na úrovni 50 molárních % forsteritové a fayalitové složky. Názvem "forsterit" tedy dnes označujeme olivíny složení Mg2SiO4 až MgFeSiO4, názvem "fayalit" olivíny složení Fe2SiO4 až MgFeSiO4. Názvy přechodných členů jsou neplatné a neměly by se používat. Stejně se postupuje u většiny podobných izomorfních řad. Analogicky se pravidlo 50 % uplatňuje v izomorfních řadách se třemi koncovými členy. Jednou z výjimek je řada plagioklasů, v níž se kvůli velkému rozšíření a významu přechodných členů jejich názvy i nadále považují za platné názvy minerálů. U izomorfních systémů s větším počtem koncových členů obvykle nelze pravidlo 50 % použít (zejména mnohé skupiny silikátů).

obr. XXa řada olivínu po staru

obr. XXb řada olivínu nově

obr. XXc ternární řada + příklad

obr.XXd plagioklasy

V současné době je známo a v mineralogické literatuře popsáno bezmála 4000 různých minerálních druhů, přičemž každoročně je popsáno cca 30-50 nových, dosud neznámých. Z tohoto počtu se ovšem jen asi 300 minerálů vyskytuje častěji, ostatní jsou vzácné nebo velmi vzácné. Skutečně běžně se v přírodě vyskytuje jen několik málo desítek minerálů.

další »»